Zajímavosti
Nejznámější symbol regionu
Věnec se nosí jako pokrývka hlavy svobodných dívek při slavnostních příležitostech. Příprava účesu spočívá v rozdělení vlasů cestičkou a v následném spletení do dvou copů „mrdasov", které se ovíjejí kolem temene hlavy. Na ně se pomocí šňůrky připevní rožky ze stuh sloužící k vytvarování podkladu pro samotný věnec. Na hlavu se postupně ukládá rozmarýn a připevňuje se růžovými stuhami. Tento věnec se ukončí nad čelem stuhou zdobenou korálky. Na takový podklad se upevňují vyšívané nebo malované stuhy s motivy růží rozdělené do částí nad ušima („zaušnice), vzadu („zahrádka") a pod ní („bosora"). Tuto práci vykonává jen pár zručných a zároveň i velmi vážených žen z vesnice. Dívky nosily věnec až do své svatby; druhý den po svatbě byly začepené.
Údržba lidového kroje
Sváteční lidový oděv představoval v rolnických rodinách velké bohatství, a proto se věnovala velká pozornost jeho údržbě a skladování. Sváteční oděv se používal sporadicky, pouze o významné dnech či svátcích, a proto bylo třeba vytvořit úložné prostory, které zajistí jeho neporušení, resp. nejmenší opotřebení. Lidový oděv představoval i určitý druh svazku s daným prostředím obce či lokality, což taktéž umocňovalo potřebu zvýšené péče o oděv.
K uskladnění oděvu sloužily v domácnosti zejména truhly, postele, později skříně a komody. Tak, jako se vyvíjel samotný lidový kroj, vyvíjela se i péče o něj, samozřejmě bez použití moderních způsobů. Lidé postupně zjišťovali, čím je třeba oděv čistit, jak ho chránit před moly nebo jak ho skladovat, aby si zachoval typické výrazové prostředky, někdy tak pracně zhotovované(například sukně).
Původně se oděv ukládal do truhlic takovým způsobem, že na spodek se ukládaly oděvní součásti z hrubšího materiálu, které nebyly náchylné ke změně tvaru (kalhoty, kabátce) a na ně se postupně ukládalo další oblečení. Sukně se svazovaly šňůrkami a později zasouvaly do punčoch tak, aby se zachovalo pracně zhotovené skládání. Druhým obvyklým skladovacím prostorem oděvních součástí byly postele v přední jizbě. Tato místnost měla především skladovací a reprezentační funkci. Konstrukce postelí byla zhotovena s vyvýšenými bočními deskami, čímž bylo dosaženo zvětšeného úložného prostoru. Nad postelemi byla bidla, na kterých byla uložena duchny spolu s polštáři. Postel byla zastlána a přikryta vyšívanou plachtou. Do duté části postele se ukládaly jednotlivé oděvní součásti.
Při skladování věnce či čepce a jejich součástí (např. rožky) se většinou používal šátek, do něhož poskládali všechny součásti a převázaný byl do truhly uložen tak, aby nedošlo k jeho stlačení či poškození, tedy nahoru na vložené oděvy nebo do bočního odkládacího prostoru v truhle.
Oblečení jako kabátce či kožichy, tedy oděvní součásti, které se nosívaly zejména v zimním období, se ukládaly v prostorách chodby závěsným způsobem nebo v oblasti kolem pece, kde se takto nahřívaly a mohly se také používat i jako přikrývka do postele.
Při ochraně oděvů se dbalo zejména na zamezení přístupu různého hmyzu, zejména molů. Pro tyto účely se obvykle používal tabák z dýmky uložený do truhlic nebo skříní v různých kapsách, kytičky levandule zavěšené nebo vložené mezi části oděvu, či svazky konopí. Avšak důraz se kladl především na větrání, udržování čistoty a častější vymalování příbytku.
Při ukládání kroje bylo důležité, aby se kroj vyvětral, případně vysušil, a až pak bylo možno jej skladovat. Vzhledem k použití různých jemných materiálů při šití svátečního lidového oděvu a nákladům na něj se oděv nepral tak často jako dnes. Z kroje chystaného na praní se musely odpárat zejména jemné krajky, aby se nepoškodily a případně nezabarvily od jiných oděvních součástí. Ty se pak opět našívaly na původní místo. Pralo se u potoka nebo i na dvoře v korytech napuštěných vodou, do kterých se při poslední fázi přidával i škrob na zpevnění nařasených nebo jinak upravovaných částí kroje. Prádlo se pak sušilo na dvoře, ale i na louce, rozložené na trávě, čímž se mu dostalo též přírodní vůně. Jednotlivé součásti kroje se pak přežehlily a znovu skládaly podle zažitých postupů.
Vegetativní symboly zobrazované na lidovém oděvu
Nejen na Záhorí a nejen v minulosti byl lid nerozlučně spjat s přírodou a jejím přímým působením na život člověka. V minulosti se tento vztah člověka a přírody vyznačoval harmonií. Příroda představovala pro obyčejného venkovského člověka silný, často i jediný esteticky podnětný prostor poskytující mu vedle těžké práce i rozptýlení smyslové, zejména ve formě lučních či domácích květin. Významnou roli při udržování harmonického vztahu člověka a přírody sehrál i rozvoj lidového léčitelství a vliv samotných léčivých rostlin, které se ve volné přírodě vyskytovaly.
Svázanost člověka s přírodou a jeho touha po vlastním estetickém vyjádření přivedly lidi k využívání rostlinných motivů při výzdobě lidového oděvu. Většinou si šičky braly za vzor rostliny či květiny významově přímo spojené s danou obcí nebo lokalitou.
Významným dekoračním prvkem ve výzdobě závodského kroje byl květ šípkové růže. Šípková růže je mezi odborníky známa pod latinským názvem Rosa Canina. U nás se vyskytuje hojně na mezích, pastvinách, křovinatých stráních a na okrajích lesů. Oblíbenou byla již u civilizací starých Řeků a Římanů, označována zde jako květ Venuše. Používání tohoto symbolu lidového ornamentu je spojeno i s církevní symbolikou, kde červená růže představuje krev Krista a bílá růže zase neposkvrněnost Panny Marie. Symbol růže se v lidové ornamentice posouvá do stylizované roviny a realističtěji začínala zobrazovat v období baroka. Naturalistické kontury zobrazování růže v lidové ornamentice se začínají objevovat od poloviny 20. století i ve výšivce.
Motiv růže se vyskytuje zejména v závodském ženském kroji na „mašli", věnci, čepci, „atile", krézlu i „lajblu. Chlapci využívali růže jako dekorativního prvku „perky" na širák.
Významným symbolickým prvkem v lidovém oděvu obce Závod je i rozmarýn. V minulosti se pěstoval na vesnicích téměř v každém domě. Jméno této silně aromatické rostliny pochází z latiny - „ros maris" a znamená mořská růže. Patřilo mu vždy čestné místo v domácnosti a byl považován za květ lásky a věrnosti. Proto drobnou kytičkou rozmarýnu - „perky" obdarovávaly dívky své vyvolené. Avšak v největší možné míře se využíval při výzdobě hlavy dívek - při výrobě věnce.
V stylizované podobě se, i když ne tak výrazně, setkáváme i se symboly jiných rostlin či plodin (například střapce vinných hroznů) pěstovaných v domácnostech či planě rostoucích na loukách.