Zajímavosti

Nejznámější symbol regionu – kosírek

Nejznámějším symbolem síly svobodného chlapce na Podluží je kosířek (též kosírek či rezau – to proto, že svým tvarem připomínal zahnutý nůž na řezání révy). Jde o uměle bělené, 35 cm dlouhé péro z jeřába popelavého, ptáka příbuzného naší volavce, žijícího v celé východní Evropě, Asii i Africe.

Jeho peří má většinou šedou barvu. Poslední ramenní pera na křídlech jsou prodloužená, srpovitě zahnutá, odchylně utvářená a jejich jednotlivé praménky v horní polovici pak volné, zahnuté zpět a nesouvisející spolu navzájem. A toto jsou právě podlužácké kosířky, které se k nám dostávaly prostřednictvím Vídně hlavně z Balkánu. Barví se olověnou bělobou tak, že asi dvě třetiny vrchní podélné poloviny pera se překládají, zatíží barvou, přičemž jednotlivé pramínky vytvářejí třásně. Bílá barva na kosířku však časem opadávala, tmavla, a kosířek se tak musel pravidelně prát a čistit.

Mohl ho nosit pacholek, tj. dospělý šohaj, který si dokázal sám přes rameno přehodit měřici obilí (cca 50 kg). O tento symbol se svobodní chlapci „pasovali" (zápasili) a vítěz měl právo poraženému kosířek odebrat a zastrčit si jej vedle svého. Kosířek se nepoužíval v období adventním a velikonočním. Obvykle jej šohaj přestal nosit po své svatbě, neboť jako ženáč na to již neměl právo. Ode dne svatebního se kosířek i se svatebním perem obyčejně stěhoval - jako památka na svobodné časy - za sklo „svatého obrázku" do parádní „izby".

Údržba lidového oděvu

Lidový kroj, zejména ten sváteční, znamenal pro naše předky vždy veliké bohatství. Jelikož se jeho nejcennější části předávaly z generace na generaci, na vesnicích se udržování a ukládání krojů věnovala a dosud věnuje veliká péče a pozornost. Hospodyně v průběhu desetiletí vypozorovaly, co textiliím škodí, co naopak prospívá a jak bez dnešní moderní techniky a chemických postupů oděv správně ošetřit a udržovat.

Po každém použití se krojové součástky pořádně vyvětraly, a následně ukládaly do šuplíkových „kostnů", truhlí či později skříní. Vyšívané krojové části – fěrtochy, šňůrky, obojky, parádní košile - byly prokládány modrým hedvábným papírem, aby výšivky nezažloutly (ještě dříve coby proložka sloužilo plátno). Do „kostnů" a truhel se ukládaly též vlňáky složené do čtverce a šátky, ty se zase skládaly do obdélníků a podobně jako zástěry před nošením přežehlily. Avšak ještě před tímto jemnějším materiálem se na dno ukládaly červenice a ostatní nohavice, které se pořádně vykartáčovaly, převrátily naruby a složily napůl. Později se do nohavic začal vkládat novinový papír, jednak jako odpuzovač molů, jednak kvůli držení tvaru. Úplně nahoru se do prádelníků pokládaly sváteční chlapecké i dívčí lajbly.

Rožky a kokeše se uchovávaly tak, že se mašle uloží dovnitř čepců a vše se zaváže do šátků, které byly následně zavěšovány na dřevěný rošt v „hrubé izbě". Velmi pracné je udržení tvaru u naškrobených spodních sukní – kasanic. Původně se ukládaly (svázány bílou tkaničkou) do prázdných postelí na prkna, jedna vedle druhé a dokonce i nad sebe. Na čela postelí se potom přiložily dlouhé desky, vše bylo přikryto velkou vyšívanou plachtou a nahoru na desky naskládány peřiny, takže ustlaná postel se jevila jako hodně vysoká.

Nejvíce pozornosti zasluhovaly věci z kůže a kožešiny. V bohatších sedláckých rodinách bylo i několik kožichů, parádní bohatě vyšívaný na sváteční nošení a starší na nošení běžné. Ty úplně nejstarší potom muži i ženy využívali v denní práci a nezřídka se jimi ve spaní též přikrývali. Když muž doma kožich odložil, pověsil jej na dřevěné bidlo nad pecí, ženy zase své krátké kožíšky (zanikaly koncem 19. století, kdy byly definitivně nahrazeny vlňáky) dávaly do tzv. kumbálku - prázdné prostory v posteli pod vysoko vystlanými peřinami, vpředu zakryté zavěšenou „kútnou plachtou". Za mrazivých dnů se kožichy i kožené předměty protřepávaly a větraly venku. Velmi důležitý byl neustálý boj proti molům, jako osvědčené recepty starých hospodyň se dodnes zachovaly rady o vkládání fajfkového tabáku v plátěných pytlících do kapes kožichů či vkládání novinové papíru, svazečků levandule, rozkvetlé saturejky a řebříčku do prádelníků a skříní.

Z dnešního pohledu bylo jistě velmi namáhavou a pracnou kapitolou ženských domácích prací praní oděvu. Krajky ze součástí slavnostního kroje se vždy před tím odpáraly a po vyžehlení novu našívaly, samotné se praly jen zřídkakdy. Vlastní plátěné textilie byly potom velmi opatrně a hned několikrát přepírány (vždy ručně) v dešťové vodě, přičemž do poslední máchací lázně se přidávalo mořidlo a bramborový škrob. Konopné a ostatní obyčejné plátno bylo složitě práno v systému skládání několika škopků do sebe a nalévání horké vody na plátno posypané vrstvou popelu z jasanového dřeva. Konečné praní probíhalo u tekoucí čisté vody a po usušení na louce se plátěné kousky namotávaly na dřevěný válec a válely se dřevěnou deskou s rukojetí- „valacínou", asi 1 m dlouhou a širokou 25 cm. Válení bylo později nahrazeno žehlením litinovými žehličkami na dřevěné uhlí.

Rostliny jako symboly a vzory pro ornamenty

Život na Podluží byl, ostatně jako ve všech venkovských regionech, odjakživa spjat s přírodou. Zejména rostliny, jednak rostoucí planě na lukách, jednak pěstované v zahrádkách a na humnech, se staly hlavní inspirací pro vývoj podlužáckého ornamentu, uplatňovaného na lidové výšivce, malovaném nábytku a žudrech, keramice i kraslicích.

Nebylo snad na Podluží jediné dědiny, v níž by dříve nerostl rozmarýn, spisovně rozmarýna věnečková, jedna z nejrozšířenějších rostlin ve folkloru. Byla k nám dovezena ve středověku jako ochranný prostředek proti moru. Její původní vlastí jsou skalnatá úbočí okolo Středozemního moře, slunná Itálie a teplejší oblasti Švýcarska, kde dosud roste divoce a dosahuje výšky kolem dvou metrů. Známa byla již starým Římanům, jimž sloužila k výrobě vonných mastí, balzámů, vodiček a olejů, neboť její listy mají kafrovitou vůni a obsahují četné éterické oleje a vonné silice. Podobně jako v jižní Evropě i naše hospodyňky se ji naučily používat při přípravě masitých jídel a marinád.

Hlavní využití však „rozmarýn" našel v lidové symbolice. Jakmile pominuly středověké morové rány, uplatnila se uvedená bylina ve smuteční pohřební výzdobě hlavně při pohřbech šohajů. Symbolizovala jejich mládenectví, neboť snítku rozmarýnu coby důkaz lásky obdržený od své milé si vkládali za klobouk jenom svobodní mládenci. Při jejich pohřbech nesl jeden z chlapců z vesnice před rakví „stúpek" – čtyřboký jehlan složený ze čtyř prutů asi půl metru dlouhých, opletených rozmarýnem a dozdobený umělými růžičkami. Rozmarýnem byla obtažena i základní destička potažená hedvábím.

Dívky a ženy si však rozmarýn pěstovaly za okny v květináči nebo v zahrádkách i pro svatební účely. Jeho snítky zdobily hostinu, sváteční oděv svatebčanů, zejména ženicha (rozmarýnové větvičky v počtu čtyř měl posazeny ve slavnostním kloboučku), staršího mládence (větvičky byly jen tři) a nevěsty (ta měla rozmarýnový věnec obtočen kolem slavnostní bílé šatky). Rozmarýn jako symbol nevinnosti zastupovala i myrta obecná, oblíbená bylinka rovněž pěstovaná za okny. Panenské věnečky z ní uvité si dávala k prvnímu přijímání mladá děvčátka, neobešly se bez nich ale ani slavnosti Božího těla.

V plné kráse se rostliny, obklopující obydlí našich předků, objevily coby inspirace výrazného podlužáckého ornamentu především na výšivce slavnostního kroje pro svobodné. Batistové i molové fěrtochy, canglové zástěry, obojky, tacle, šňůrky a chlapecké košile zdobila bílá i červená precizně ručně zhotovovaná výšivka v podobě stylizovaných dubových lístečků, větviček rozmarýnu, tulipánů, aster, karafiátků, slézových i stolistých růží, zvonků, hřebíčků či jablíček a hroznů.